Jung-le

Jung-le
císař
Jung-le
Doba vlády	17. červenec 1402 – 12. srpen 1424
Éra vlády	Jung-le (永樂, 23. leden 1403 – 19. leden 1425
Úplné jméno	Ču Ti (朱棣)
Chrámové jméno	Tchaj-cung (太宗), roku 1538 změněno na Čcheng-cu (成祖)
Posmrtné jméno	zkrácené: Wen-ti (文帝); úplné: Čchi‑tchien chung‑tao kao‑ming čao‑jün šeng‑wu šen‑kung čchun‑žen č’‑siao wen chuang‑ti (啓天弘道高明肇運聖武神功純仁至孝文皇帝)
Tituly	kníže z Jen (燕王, 1370–1402)
Narození	2. květen 1360 Nanking
Úmrtí	12. srpen 1424 Jü-mu čchuan (severně od Dolonu)
Pohřben	Čchang-ling (Císařské hrobky dynastie Ming)
Předchůdce	Ťien-wen
Nástupce	Chung-si
Manželky	císařovna Sü (císařovna Žen-siao-wen) a řada vedlejších manželek a konkubín
Potomci	Ču Kao-čch’ (císař Chung-si) Ču Kao-sü, kníže z Chan Ču Kao-suej, kníže Ťien z Čao Ču Kao-si a pět dcer
Rod	Ču
Dynastie	Ming
Otec	Chung-wu
Matka	císařovna Ma (oficiálně) Kung-fej (pravděpodobně)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Císař Jung-le (čínsky pchin-jinem Yǒnglè, znaky zjednodušené 永乐, tradiční 永樂; 2. května 1360 Jing-tchien (dnes Nanking) – 12. srpna 1424 Jü-mu-čchuan (severně od Dolonu)) vlastním jménem Ču Ti (čínsky pchin-jinem Zhū Dì, znaky 朱棣) vládl v letech 1402–1424 Číně jako třetí císař říše Ming. Byl čtvrtý syn Chung-wua, zakladatele a prvního císaře dynastie Ming.

Od roku 1370 nosil titul kníže z Jen, od roku 1380 sídlil v Pekingu a strážil severovýchodní pohraničí. V 80. a 90. letech 14. století vynikl v bojích s Mongoly a projevil se jako talentovaný vojevůdce, populární mezi vojáky,^[1] a úspěšný státník.

Roku 1399 se vzbouřil proti svému synovci, novému císaři Ťien-wenovi. V občanské válce, kterou nazval kampaň ťing-nan, kampaň za uklidnění nepořádků, po třech letech urputných bojů zvítězil a roku 1402 se prohlásil za císaře. Po převzetí vlády s novým rokem vyhlásil éru „Věčného štěstí“, Jung-le. Název éry je používán i jako jméno císaře.

Jeho vláda je občas vnímána jako „druhé založení“ mingské dynastie, jelikož ostře změnil politický kurs svého otce.^[2] Po nástupu na trůn se musel vypořádat s následky občanské války. Severočínský venkov byl boji poničen, hospodářství zde trpělo nedostatkem pracovních sil. Císař se rozhodl posílit a stabilizovat ekonomiku, ale nejdříve umlčet jakýkoli odpor. Očistil státní správu jak od stoupenců Ťien-wena, tak od zkorumpovaných a neloajálních úředníků. Vláda ostře zasáhla i proti tajným společnostem a banditům. Snažil se pozvednout hospodářství podporou produkce potravin i tkanin. Využívala se neobdělávaná půda, kultivovaly nové pozemky v bohatých oblastech delty Jang-c'-ťiang.

Jung-le snížil význam Nankingu, když roku 1403 vyhlásil rozhodnutí o povýšení Pekingu na hlavní město. Výstavba nové metropole v letech 1407–1420 každodenně zaměstnala stovky tisíc pracovníků. V centru Pekingu se nacházelo vlastní středisko moci – úřednické Císařské město a uprostřed něj Zakázané město – palácové sídlo samotného císaře a jeho rodiny.^[3] Nechal zrekonstruovat Velký kanál, potřebný k zásobování metropole i armád na severu.

Císař podporoval konfuciánství i buddhismus. Dva tisíce učenců zaměstnal sestavením obrovité Encyklopedie Jung-le, která výrazně překonala všechny dosavadní encyklopedie, včetně Čtyř velkých knih Sungů z 11. století. Přikázal setřídit texty neokonfuciánců a využít je jako učební příručky pro výuku budoucích úředníků. Úřednické zkoušky v tříletém cyklu přinášely kvalifikované absolventy, kteří zaplnili státní aparát. Byl známý tvrdým trestáním selhání a rychlým povýšením úspěšných služebníků.^[4] Přestože se, stejně jako jeho otec, neváhal v případě potřeby násilně vypořádat s odpůrci, opustil jeho politiku častých čistek. Ministři zastávali svá místa dlouhá léta, státní správa získala na profesionalitě a stabilnosti.

Nicméně nejenom úředníci se těšili přízni a podpoře císaře. Říši vládl do značné míry „z koňského sedla“, cestoval mezi oběma hlavními městy, stejně jako císaři říše Jüan, a opakovaně vedl vojenská tažení do Mongolska.^[5] Úředníci se stavěli proti takovému chování, cítíce ohrožení z toho plynoucím vlivem eunuchů a vojenských špiček, skupin, jejichž moc závisela na císařské přízni.^[5]

Výrazně aktivizoval zahraniční politiku ve snaze o posílení a konsolidaci hegemonního postavení ve východní Asii. Diplomatická poselstva a vojenské expedice mířily do „všech čtyř stran světa“. Početné mise navštívily řadu blízkých i vzdálených zemí včetně Mandžuska, Koreje, Japonska, Filipín, i timúrovskou říši ve střední Asii. Proslulé námořní plavby Čeng Chea dosáhly břehů jihovýchodní Asie, Indie, Persie a východní Afriky.

Vážnou hrozbu bezpečnosti říše představovali Mongolové, rozdělení na tři skupiny – Urianchajci na jihovýchodě byli většinou loajální, východní Mongolové a západní Ojrati problematičtí. Mingská Čína je střídavě podporovala a stavěla proti sobě. Jung-le osobně vedl pět tažení do Mongolska. Samotný přesun metropole z Nankingu do Pekingu byl diktován nutností stále držet pod dohledem neklidné severní sousedy.

Jung-le byl zkušený vojevůdce a armádě věnoval velkou pozornost. Přesto jeho války neskončily dobře. Válka ve Vietnamu se táhla od počátečního vpádu roku 1407 do konce jeho vlády. Čtyři roky po císařově smrti nezbylo mingské armádě než odtáhnout zpět do Číny. Jeho mongolská tažení nezměnila poměr sil a nezajistila bezpečnost severní hranice.^[6]

Zemřel roku 1424, je pohřben v Čchang-ling, největší z hrobek mingských císařů ležících nedaleko Pekingu.